PAVLA HABRDOVÁ: MŮJ POHLED NA ZDIMĚŘICE Z VOZÍKU

Ochrnula jsem v jednadvaceti letech –  nedlouho po svatbě. Ukázalo se, že trpím  nemocí, kdy se mi v těle hromadí měď. Neměla jsem o své chorobě ani ponětí. Do té doby jsem byla „zdravá, krásná a úspěšná“, nemoc přišla jako blesk z čistého nebe. Nebylo to jednoduché, podstoupila jsem mnoho lékařských zákroků, ale při zpětném pohledu považuji za úžasné, že se můj vztah s manželem nerozpadl, fyzicky jsem se dala dohromady natolik, že se postarám o dvě děti, domácnost a mohu i trochu pracovat.

V bezbariérovém domečku na okraji Zdiměřic bydlím s manželem a dvěma dětmi již pět let. S manželem si hodně vážíme toho, že máme bydlení v klidném prostředí, bydlení bezbariérové a blízko Prahy. V našem předchozím bydlišti jsme museli bydlení pomocí stavebních zásahů upravit na bezbariérové, což vždy znamená kompromis. Náš domeček ve Zdiměřicích byl ale od počátku zamýšlen jako bezbariérový a přesně tedy odpovídá mým představám.

Stavěli jsme poměrně dlouho, dva a půl roku. Navrhnout a postavit bezbariérový dům totiž není jednoduché. Začalo to při projektování domu architektem. Bylo pro něj těžké pochopit, že i jen centimetrový schůdek nebo přechod mezi typy podlahových krytin je pro mě problém,  když si s sebou vozím třeba sklenici s vodou nebo hrníček s horkou kávou, nebo že chceme mít v domě široké chodby, abych se s vozíkem mohla kdykoli otočit. Také vstup do sprchového koutu nesmí mít vyzděný rantl, a přesto musí voda odtékat tam, kam má. Jenom vypracování vhodného architektonického návrhu nás stálo hodně času a nervů. Museli jsme opravdu lpět na detailech. Další boj nastal se stavebními firmami, které nemají se stavbou bezbariérových domů často žádné zkušenosti. Někdy to bylo vysilující. To nemluvím o tom, že některé nestandardní prvky a vnitřní vybavení jsou často mnohem dražší.

Když jsme si vybírali pozemek, důkladně jsme objeli celé okolí Prahy. Zdiměřice nám ale vyhovovaly svou polohou na jih od Prahy a také tím, že jsou plynofikované, tolik mě potom netrápí astma. Pro mě jako vozíčkáře je samozřejmě výhodou, že Zdiměřice leží na rovině. Snad jediné, co se mi ve Zdiměřicích nelíbí, je architektura některých domů. Zdiměřicím by určitě prospělo, kdyby se skutečně dodržovaly platné regulativy pro výstavbu rodinných domů.

Původně jsme okolo domu nechtěli stavět plot. Líbila se nám představa, že díky otevřenému prostoru budeme snadněji komunikovat se sousedy a okolím. Nemáme se za co stydět ani co skrývat. Děti jsou nadšené, když vidí na zahradě srnky a bažanty. Bohužel, plot budeme muset postavit. Ze zahrady nám totiž zloději kradou hračky. V noci například zmizel plastový dětský domeček vysoký metr a půl, který stál u okna ložnice. V naší ulici to bohužel někdy vypadá jako na Divokém západě. Kamarádka si například dopoledne nechala v autě zaparkovaném před naší garáží batoh s fotoaparátem, a když před polednem odcházela, našla u auta rozbité okénko a fotoaparát pryč.

Pracuji z domova jako asistentka ambulantního lékaře, objednávám pacienty, posílám žádanky a podobně. Dříve jsem pracovala v marketingu, ale s malými dětmi mi více vyhovuje práce z domova. Do ordinace dojíždím jen dvakrát týdně. V každé práci mě nejvíc těšilo, když jsem se mohla potkávat s lidmi a jejich příběhy.

Se sousedy v ulici se známe a potkáváme se, za což jsem velmi vděčná. Jsem ráda, když si vzájemně nabídneme drobnou výpomoc, jako je třeba nákup. Než jsme se nastěhovali, trochu jsem se obávala, zda nebudeme mít sousedy, kteří se schovají za vysoký plot a nebudou mít zájem o druhé lidi. Tato moje obava se naštěstí nepotvrdila. Také je fajn, že mnoho lidí zde pracuje z domova a já se necítím být přes den sama. Pro mě je důležité vědět, že když se na vozíku vydám ven a něco se mi stane, dočkám se pomoci.

Pohyb po Zdiměřicích není z hlediska vozíčkáře špatný, ale má taky své mouchy. Do jediného krámku ve Zdiměřicích, vietnamské večerky, vede schůdek. Pro rohlíky proto jezdím raději s dětmi, které nakoupí, zatímco já čekám venku. No, občas se stane, že přinesou něco jiného, ne vždy se s paní prodavačkou domluví česky. Někdy ale musím vyrazit na nákup sama, potom stojím přede dveřmi a na paní prodavačku volám, co potřebuji. Je to trochu hloupé. Navíc na návsi, v zúžení vedle Návesního rybníka, nemohu s vozíkem projet, sklon chodníku je příliš prudký. Nezvládne to ani můj segway pro vozíčkáře. Musím proto jet po silnici v protisměru. Při takovém manévru se necítím vůbec bezpečně.

Díky segwayi se mohu po okolí pohybovat mnohem svobodněji a bezpečněji. Jezdím do školky Kamarád, ale do základní školy v Jesenici se zatím nedostanu. Čekám, až bude postavena plánovaná cyklostezka ze Zdiměřic do Jesenice. Bariéry pro vozíčkáře často ale vznikají úplně zbytečně. Chápu, když nelze upravit starou budovu, bariéry ale vznikají i u zbrusu nových staveb. Jako příklad mohou uvést budku, kde se platí vstupné na hřiště OPT Play, do které vede několik schodů a příjezdová cestička je příliš úzká. Nebo příliš vysoké obrubníky v Nákupní ulici v Jesenici, kde sídlí pediatr a lékárna, tam chybí nájezd.

Každodenně také bojuji s parkováním. Parkovací místa pro vozíčkáře jsou širší než běžná parkovací místa. Má to svůj důvod. Já při vystupování a nastupování potřebuji vedle auta přijet i s vozíkem, přesednout a potom jej do auta naložit. Parkovací místa pro vozíčkáře před základní školou, před Lidlem nebo před obecním úřadem jsou často obsazena velkými auty, kterým se tam dobře parkuje. Někdy se těm řidičům a řidičkám snažím vysvětlit, že by zde stát neměli. Možná by pomohla větší osvěta pro běžné řidiče. Platí, že úroveň vyspělosti společnosti se pozná podle toho, jak se chová k slabším. Den, co den na vlastní kůži poznávám, že naše česká společnost má ještě co dohánět.

Ráda cestuji, především mám ráda hory. Stejně jako jakákoli jiná maminka i já občas potřebuji nechat děti s láskou a uvařeným obědem doma a sama se vydat do přírody. I v horách je poznat přístup k vozíčkářům. Letos jsem byla dvakrát ve Švýcarsku a byla jsem ohromena vstřícným přístupem k sedícím zákazníkům. Lanovkou jsem mohla vyjet do výšky 3 000 metrů a projet se po kratším vyhlídkovém okruhu. To v Praze se na Petřín lanovkou nedostanu. Pro vozíčkáře je důležité moci samostatně cestovat jako zdravý člověk a nemuset se spoléhat jen na pomoc asistentů a přátel.

Teď čekám na implantaci dávkovací pumpy na léky přímo do míšního prostoru, což by mi pomohlo od křečí a bolestí. Bohužel čekám už tři čtvrtě roku. Snad se jednoho dne dočkám, hodně by to zlepšilo kvalitu mého života. Zatím se snažím užívat si radostí každého dne, toho, co je právě tady a teď.

1 Komentář

  1. Pingback: POMOZME NAŠÍ SOUSEDCE PAVLE – Okrašlovací spolek Zdiměřice

Napsat komentář