VERONIKA SZUTKOWSKÁ: Z PŘEKOTNÉHO ROZVOJE ZDIMĚŘIC JSEM SMUTNÁ

Již 35 let žiji v Osnici, stále ve stejném domě, do kterého mě rodiče přivezli z porodnice. Moje maminka se narodila v Osnici, kde měl její dědeček František Novák řeznictví (to je tam dodnes), tatínek je z Moravy. V dětství jsem chodila často do Zdiměřic za svým dědou Josefem Novotným, který zde žil. Nyní v jeho domě bydlí moje sestra Romana. Děda byl léta předsedou Místního národního výboru v Osnici (ten býval v hasičárně, kam se dnes chodí volit), protože Zdiměřice v té době spadaly pod Osnici. Pamatuji si, že choval králíky a že jsem se hrozně ráda dívala na malé, nedávno narozené králíčky. Také jsem si ráda přes plot hrála s paní Stříškovou. Děda nám vozil mléko ze zdiměřického kravína. Dnes už kravín neexistuje a místo něj budovu využívá firma UVT jako své sídlo. Děda byl velmi laskavý člověk a jako předseda MNV se vždy snažil místním lidem pomáhat.

Nedávno jsem se dozvěděla, že název obce Zdiměřice je odvozen od zakladatele obce Zdiměře či Zdimíra. A vidíte, děda Zdiměřicím vždy říkal Ždimákov, vůbec nevím proč, ale říkalo se to tak. Od svého strýce jsem se také dozvěděla, že Zdiměřice a Osnice nemusely připadnout pod Jesenici. Když se v 90. letech minulého století řešilo správní uspořádání obcí v tomto regionu, existovala šance, že by Zdiměřice a Osnice zůstaly samostatné, jenže se nepodařilo ustanovit zastupitelstvo, lidé pravděpodobně neměli o tuto funkci zájem. Proto byly naše obce přiřazeny pod Jesenici. Kdyby se tehdy sešlo dost sousedů a sousedek, mohly se naše obce vyvíjet jinak.

Ve Zdiměřicích jsem měla svou kamarádku Lucku Pousteckou, hrály jsme si často za jejím domem, kde chovali domácí zvířata, a chodívaly jsme ke kapličce. Kaplička je pro mě, ale i pro řadu dalších, místo, kde jsme se jako děti scházely, místo prvních dětských lásek. Jsem ráda, že se kaplička a její okolí moc nezměnilo a že je kaplička nyní vysvěcená. Myslím si, že tomuto kraji chybí pořádný kostel a že je to v duchovní oblasti znát.

Do školy jsem na první stupeň chodila v Osnici, na druhý stupeň pak už do Průhonic. Autobus jezdil velmi málo, poměrně často jsme chodili pěšky domů přes park a přes Zdiměřice. Cyklostezka ještě neexistovala, takže když pršelo, šli jsme domů v blátě. Stejně jako ostatní starousedlíci i já vzpomínám na zimy, kdy napadlo hodně sněhu, silnice ve Zdiměřicích byla zavátá, autobus se k nám nemohl dostat, a my, děti, jsme se proto nemohly dostat do školy a zůstávaly jsme doma.
Na základní školu v Osnici vzpomínám s obrovskou nostalgií a láskou. Učila nás paní učitelka Pánková, která mi byla vždy velkým mentorem a které si velmi vážím. Dodnes se vídáme.

Byla jsem u toho, když v Jesenici 8. listopadu 1997 shořel obecní úřad a s ním i archiv, kde byla kromě mnoha jiných dokumentů uložena i kronika Jesenice. V budově Obecního úřadu se totiž nacházela diskotéka Apollo a já jsem se tam byla bavit s kamarádkou Pavlou, bylo mi asi 15 let. Pamatuji si, že jako první začaly hořet závěsy. Nejdřív jsme byli v klidu, mysleli jsme si, že oheň bude ve chvilce zlikvidován, pak ale nastala panika, všichni začali utíkat ven. Venku jsme pak sledovali, jak dům hoří. Bohužel trvalo dlouho, než přijeli hasiči, i když se jich nakonec sjelo hodně. V té době v Jesenici existovali pouze dobrovolní hasiči a ti přijeli, až když už bylo téměř po všem a nebylo co zachraňovat. Slyšela jsem, že závěsy chytily od zvukové aparatury.

V Osnici bydlím nedaleko silnice číslo 101, která se jmenuje Pražská. V dětství po této silnici projelo jedno auto za hodinu. Pamatuji se, že jsme se my, děti, občas dívaly z okna a vyhlížely jsme, jestli nepojede nějaké auto nebo traktor, a měly jsme radost, když se nám poštěstilo nějaké zahlédnout. Velká událost bylo třeba, když v noci jezdily kombajny na pole, aby sklidily obilí. Posledních několik let je provoz obrovský, a to nejen tím, že okolo jezdí hodně aut, ale také kamionů. Nemáme tam klid. Úleva nastala loni v létě, když byl na 14 dní uzavřen most. Trvalo to ale jen krátce.

Okolo nás vede cyklostezka od parku. Kdysi to byla polní cesta, kde jsem při procházce nepotkala živáčka, dnes tady jezdí jedno kolo za druhým. Ráda jsem také chodila na procházky okolo osnické nádrže, které jsme říkali Gabčíkovo a která dlouho zůstávala v původním stavu. Ještě nedávno jsem tam pravidelně vídala ledňáčka, volavky a čápa černého. Dnes je rybník vybagrovaný a z krajiny mého dětství už nezůstalo nic. Říkám si, že v takovém prostředí nechci vychovávat své děti.

Velmi těžce jsem nesla, když se po roce 2000 začaly ve Zdiměřicích masově stavět nové domy. Viděla jsem místa, kde jsem si v dětství hrála a na které jsem měla hezké vzpomínky, jak se mění a mizí. Nelíbí se mi, že Zdiměřice byly postaveny bez jakéhokoli promyšleného urbanistického záměru, podle mě došlo jen ke zničení krásné krajiny. Nechápu, jak je možné postavit si dřevěný srub vedle antického zámečku. Kamarádka, architektka, mi říkala, že do Zdiměřic jezdí studenti a studentky urbanistiky podívat se, jak se to nemá dělat. Nejsou tu služby ani prostor pro kulturu. Nelíbí se mi ten dřevěný plot okolo Průhonického parku, takové přehrazení přírody není vůbec dobré pro živočichy.  Už tak je negativní fragmentace krajiny ve Zdiměřicích a v okolí Jesenice extrémní. Pamatuji, když byl Bořín divoký, málo udržovaný, nyní se z Průhonického parku postupně stává městský park, kam chodí lidé venčit psy, kteří v parku volně pobíhají, i když by neměli. Celkově mám pocit, že se ze zbytků zdejší krásné krajiny stává městská zeleň, kde se organizovaně tráví čas podle vyznačených chodníčků, cedulí a naučných tabulek. Věřím, že to někomu vyhovuje, ale není to nic pro mě.

Ze začátku ani nepanovaly dobré vztahy mezi starousedlíky a „náplavami“, jak jsme říkali novým sousedům. Měli jsme pocit, že sem vtrhla horda cizinců bez zájmu o své okolí, že krásnou přírodu zadupávají pod koly svých velkých aut, že nosí nos nahoru. Když jsem pak měla možnost se s některými seznámit, uvědomila jsem si, že lidé jsou různí, že spousta nových obyvatel jsou milí a inteligentní lidé, že nic není černobílé.

Přesto mám pocit, že mnozí lidé nemají k tomuto prostředí vztah a podle toho se chovají. Všimla jsem si, že se začaly necitlivě kácet staré vzrostlé stromy, které nejsou ani nemocné ani nikoho neohrožují, jen prostě někomu stíní do oken, padá z nich na podzim listí nebo překáží ve výstavbě. A to je velká škoda a je mi líto, že obecní úřad tomu nejen nezabrání, ale ještě kácení povoluje. Vždyť právě stromy staré 100 a více let vytváří jedinečné genius loci daného místa a propojují /vytváří doslova i přeneseně kořeny původních i nových obyvatel.

Jsem z tohoto vývoje velmi smutná a říkám si, že dokud jsem ještě mladá a mám možnost se přestěhovat a zvyknout si někdy jinde, tak toho využiji. Nejdříve jsem hledala dům ve staré zástavbě Osnice, protože tam se cítím dobře a tak bych tady dokázala žít, tyto nemovitosti se ale prodávají jen velmi zřídka. Rozhodla jsem se proto svůj milovaný kraj opustit. Dům v Osnici jsem loni na podzim prodala a letos na podzim se budu s manželem a dětmi stěhovat do malé vesničky u Černošic. Koupili jsme dva svažité pozemky u lesa v chráněné krajinné oblasti Český kras, přestavujeme chatu a věříme, že díky značné regulaci výstavby nedojde k podobné situaci jako ve Zdiměřicích a okolí.

Moje povolání? Jsem zpěvačka. Vystudovala jsem sice biologii na Přírodovědecké fakultě UK (ke které bych se v budoucnu chtěla vrátit), ale zpěvu se věnuji od malička a už jsem u toho zůstala. Moje maminka Květoslava Novotná byla v 70. a 80. letech 20. století nejúspěšnější československá klavíristka a ta mě k hudbě dovedla. Celý můj život se vlastně točí okolo a byl formován její hrou na klavír, která zněla doma neustále. Od čtyř let jsem chodila do Bambini di Praga, hrála jsem na piano i na kytaru v ZUŠ. Jako malá jsem moc volného času neměla, protože po škole jsem hned šupajdila do Bambin nebo na klavír. Pamatuji se, jak na mě často trpělivě pod okny hodiny čekala moje kamarádka Pavla, než si odcvičím, co musím a půjdeme ven – často právě ke zdiměřické kapličce, kde jsme to měly moc rády. Vystupuji se svou hudební skupinou Timbretone, ve které se věnujeme zpěvu „a capella“, a ve vokálně instrumentálním souboru Linha Singers, který založil v 60. letech minulého století pan Linha a kde zpíváme různé žánry od klasiky po swing. Také působím v jazzově-swingovém souboru Voxtet. Moje maminka, nejen že je pro mě dodnes největším uměleckým vzorem, ale také mě přivedla k biologii. Milovala přírodu, sama se amatérsky zabývala ornitologií a naše zahrada vždy připomínala spíše arboretum zajímavých a nevšedních druhů dřevin a rostlin.

Před dvěma lety jsem začala učit zpěv ve škole Dino school v Praze, manžel pracuje jako školní psycholog v Sunny Canadian International School a zároveň má soukromou praxi v Jesenici, v poradně Kopretina. S manželem jsme se potkali v Praze na mezinárodním sborovém projektu, kromě psychologie totiž vystudoval i hru na violu na konzervatoři, zpívá a skládá hudbu. Přestěhoval se za mnou z Polska a rozhodli jsme se, že budeme žít v Čechách. Věřím, že v Českém krasu najdeme domov podle našich představ.

Napsat komentář